Po dlouhém čase opět první k tobě
má píseň z duše rozbouřené letí,
pták sedící to na zlomené sněti,
jenž vichrem schvácená má křídla obě
a deštěm těžká, klesající v mdlobě.
Jen křídly chvěje, tam, kde měl by pěti,
je postrašen, jak v černém lese děti,
jež v posled „zbloudili jsme“, řeknou sobě
po dlouhém čase.
Však najde cestu, tvojím ve objetí
v tvých ňader mystickém a sladkém hrobě,
na ústech tvých a rtech, až do zajetí
tvých vlasů dá se jako v dávné době,
po dlouhém čase.