Po denním shonu duše zmdlený kalich
rád jako poupě v sebe zavírá se,
svět větší, lepší v původní své kráse
mu kyne po všech všedních trudech malých,
v něm pravé centrum duše v změnách stálých.
Co zkalil den, noc vrací v hvězdném jase,
z všech barev, které v tonech rozespalých
již bledly, vesny svěžest usmívá se
po denním shonu.
Po prašné pouti, která věčnou zdá se,
po cestách vedrem na poušť okoralých,
po vřesku, ruchu jako na oase
v sabatu tichém citů rozháralých
vzplá myšlenky jas, věčnost v proudném čase
po denním shonu.