Po ráně rána drtící...
Však dosud stojí strom,
sjel dolů vždy blesk smrtící,
kmen nerozrazil hrom.
Sám diví se, že posud tkví
v svých pevných kořenech,
a nechť se rána nezjizví,
nechť neskryje ji mech,
kmen dále vzpne koš haluzí,
a větřík šumí v nich,
pár mrtvých ptáků illusí
jen krutý blesk ten stih’.
Sem nové spějte údery,
mne nepoleká hrom,
jsou marny rány veškery.
Co zmohou? – Vím, jsem strom!