Plessis les Tours.

Král seděl v křesle v tigří kůže halen, stráž u dveří jak zkamenělá dlela o halapartny opírajíc brady. Ač pozdní červen, v krbu plálo uhlí

a rudý svit jak tratoliště krve se táhnul po podlaze. Páže vstouplo, blíž posunulo stolek s šachovnicí a mlčky postavilo figur řady

na dvojí pole. Vešel mladý Gaston, dle předpisu před králem uklonil se a mlčky sedl na taburet nízký před pole šachové. Král jako ze snu

sáh’ k bobří čapce, na jejímž plál lemu Madonny obraz v Římě dotýkaný, pak pohnul rty a sáhnul k škapulíři, kde v zlatě bělaly se kůstky světců

jak třísky ve filigrán zasazené, pak hlavou kynul, pak se sklonil k prknu a sedláka se dotknul mechanicky a začal hráti. Hráli v hlubém tichu,

do zahrad bylo okno otevřené, dech vesny dul jim lichotný a vlahý lip květy zanášeje s těžkou vůní na okna předprseň až k stolku hráčů.

Jak tmavé zdivo stály v sadě stromy a keře černé; v tom zajásal slavík, bez opovězení a etikety vpad’ hymnem svým do chřestu odkládaných

šachových figur, do zívnutí chrta, jenž na koberci v středu síně ležel, do zvuku mečů, v náraz halaparten, jak pohnuly se při střídání stráže.

Šlo k půlnoci. Král převrh’ šachovnici. – Jsi vítěz, pravil s šklebem ku rytíři, jenž nepotěšen z triumfu v skříň skládal poslední zbytky zmoženého vojska,

skříň zavřel, uklonil se a chtěl jíti. Však Ludvík sáhl rukou k škapulíři a zvolna vytáh’ ze záňadří papír, jej roztáh’, čet’ v něm a jej složil zase

a pravil svadlým hlasem – tak as šustí had suchou travou – : „Olivier Daněk když odcházel, než podpíšu, mi pravil, bych ještě přemýšlel a uvažoval.

Já uvážil, to doplněk je malý k zítřejší exekuci. Buď tak dobrý a dones mistru Tristanu to, odsud až půjdeš, stačí na okénko dole

u brány třikrát zaťukat a říci: Král posýlá zde k zítřejšímu kvasu cos k zákusce – on juž to obstará.“ Jak v snění k ňadrům naklonil král hlavu.

Stál Gaston vzpřímen s tváří nepohnutou, však srdce bilo mu a v hrudi třáslo se jako ptáče v ptáčníkově dlani. A Ludvík jako k sobě pokračoval:

– „Jen nechápu, co si ten Daněk myslí... Nač uvažovat? – Co tu záhadného, tři životy, zda víc to nebo méně můž’ rozhodovat? – O život boj vedu

s tou bídnou luzou – chtějí můj, proč jejich bych neměl chtít?“ – A opět k škapulíři sáh’ jakby na omluvu. – „Já se bráním, jen bráním se a to je zákon božský,

jak člověk bráním se, leč král se pomstí. Tři lotři – první veršem nespoutaným se dotknul majestátu – musí viset! A druhý v tajných alchymie spádech

pod záminkou, že najíti chce kámen vší moudrosti, letkvary divné vaří, na život můj to pastě, ten se Bohu a církvi rouhá – proto musí viset;

a třetí lotr, noc když klesne k zemi a pásku tmy přes lidí oči stáhne, v čtyř zdí svých skrytu tajně píše, píše, ba rád bych věděl, co ten zrádce píše,

jen zlo se tají – proto musí viset! Jdi, Gastone, je podepsáno, odnes to ještě dnes ku mistru Tristanovi a nezapomeň – zítra budou viset!“

V tom strašný kašel zdusil jeho slova a škleb a checht šly kašli v zápětí a syčení, jak suchou had by trávou se provlík’. Ticho. – Gaston z krále ruky

vzal papír osudný a ukloniv se jej strčil do kožené kapsy, která se houpala mu u levého boku, a spěchal ven... Jak zhluboka si oddech’

pod hvězdnou klenbou vonné, teplé noci. Dvě proběh’ aleje, pak stanul chvíli a naslouchal a rozhlížel se kolem na stromů černé skupiny a chvíli

pak hleděl do tmy. Jakby holub bílý slét’ z chvoje balustrady u fontanu, jenž jednohlasně do noci si zpíval, tmou bílý krajkový se šátek mihnul

a za ním ruka, bílá jak ten šátek. To ona, ona, čekala ho jistě, ta věrná duše. – Ještě chvilka – věčnost! a v náruč padli sobě. Políbení

a ruky stisk a v dálce zpíval slavík a fontan, jak by chtěl je přehlušiti, a staré stromy šuměly v jich blaho. „Král zdržel tě!“ „Víc, než má v obyčeji.“ –

„Ty ošklivý!“ – „Ach, to je dvorská služba, jsem věru syt jí.“ – – „Odejdeš?“ – „Jak tebe bych opustit moh’?“ A zas políbení... V tom šelest v houští – trapná pausa – ticho.

– „To vítr byl!“ – „Máš pravdu!“ – „Dej mi ruku!“ – „Tak, sladké dítě!“ – „Máš-li pak list pro mne?“ – „Jak neměl bych!“ A sáhnul do své kapsy a vyndal po tmě složený ten papír.

– „Zde přečti, spal!“ – „Však dřív jej stokrát zlíbám, ty blaho moje!“ – „Ale nyní s Bohem, já musím jíti, však dřív tvému otci zde dodám něco, mám jen zaklepati

na okénko u fortny parku.“ – „Darmo bys klepal dnes, což mohla bych zde býti? Je otec v krčmě, podvečer kam chodí, dnes potulný tam zpěvák hostům zpívá.“

– „Jak, zpěvák pravíš? Chuďasa mi líto.“ – „Proč chuďas?“ – „Jistě chuďas, však nic platno, list musí odevzdán být v této noci.“ – „Dej sem, jej otci odevzdat chci sama!“

– „Ne, musím za ním, je v tom vůle krále.“ – „Ne, dej mi list, jak přijde, odevzdám jej, nač vytrhovati ho, když se baví po denní námaze, o alchymii

on s mistrem Jehanem rád hovořívá a s Comminem zas rád o časech dávných, to chvilka jediná jest jeho štěstí; ať baví se!“ – „Máš pravdu, ať se baví!“

A polibek zas nový, obejmutí, pak dlouhé ticho – procházka pak ještě pod stromy ztemnělými, blíže fortny list druhý dal jí a děl vlídně nahlas:

„Jej odevzdejte otci, jak se vrátí!“ Pak úklona a zaskřípnutí klíče a heslo stráži, která rozespalá, jak stihla zbroj a barvy Gastonovy,

hned otevřela. Zmizel v temné noci. Do domku, jenž se celý halil révou, (kdo hádal by, že obydlí to kata?) lehounkým krokem ptáka vešla dívka,

nahmátla lehce kliku v tmě a vstoupla, div nezkřikla však, u korbelu seděl jak mračno na obzoru mistr Tristan. – „Kde touláš se mi,“ pravil drsným hlasem,

„je dávno po půl noci, rád to nemám!“ – „Noc je tak vonná, v zahradě jsem byla.“ Víc Tristan slova neřek’, upad’ v snění a zmožen pitím sklonil hlavu k hrudi.

– „Mám od krále zde odevzdati psaní.“ – „Jak, psaní? Mýlka asi – Olivier před večerem již odevzdal mi jedno, dle kterého mne tuhá čeká práce

před slunce východem...“ A v tom juž klesl do lenošky... – „To nový list je, otče!“ – „Nuž dobrá, polož k prvnímu jej, zítra se na to podíváme. Na kredenci

pod svaté Panny soškou první leží, dej druhý k němu.“ – A juž nedomluvil, snem přemožen zle chrápal. V středu jizby mdlým světlem lampy ozářená stála

bez hnutí dívka... sáhla do kabelky, list vytáhla, to Gastonův byl dopis, jej políbila v chvatu, slabý úsměv rty přeletěl jí, v záňadří jej skryla.

Pak druhý vytáhla a čtla a v žilách krev stydla jí – na otce hlédla, dřímal a zdálo se jí, pevně. Rychle k lampě list sklonila, žeh rudý prolét’ jizbou,

však bleskem jen, již velký krb jej shltil i s popelem, pak tiše lampu sfoukla před Madonou a odešla v svou jizbu tím krokem šťastných, kteří dobro činí.

Před slunce východem se vzbudil Tristan ku tuhé práci, huče do svých vousů: – „List králův, ano – kam pak jsem jej schoval? Nu ovšem – – tady... Madona jej hlídá...“

Sáh’ po listu a protáhnul své údy. – „Mám dvacet pověsit jich, hezká práce! Hej, Ninetto, sem přines korbel vína, ať posilním se!“ – Sáhnul v řídké vlasy.

– „List od krále! – však ano, mám jej v ruce – však ještě jiný? – Ne, to se mi zdálo, jak plete se to v snách a opakuje, mně zdálo se, že Ninetta mi řekla:

Zde druhý list, jenž první doplňuje! Však byl by zde a tady jest jen jeden, ten, který dal mi včera Olivier, a jiný žádný, jak se to v snech plete,

br, hloupé sny, však raděj chutě k dílu!“ A vyklátil se po slavnostním doušku o těžký meč se opíraje zvolna, co Ninetta strach v duši, úzkost v hrdle,

se mezi dveřmi druhé jizby třásla jak holubice. Když odešel, s pláčem před obraz Madony se vrhla šťastná: „Jsou zachráněni!“ – Kdož si všimne toho,

na děsných čtyřhranech tam nad podhradí že o tři těla míň se houpá? Večer jak denně Gaston hrál zas v šachy s králem.