Kol příkré tesy; v jejich středu holém
se rozskočilo srdce staré skály
a v proutí šípků rudé růže vzplály
a nad propastí usedly si kolem.
To rudých motýlů roj svítí z dáli,
hned řekl bys, nad trávy tenkým stvolem,
když znavivše je dlouhou honbou polem
je k oddechu sem divé větry svály.
Či vskutku země staré srdce puklo
a jeho krev se v těchto květech pění,
v skal přísné rysy kouzlíc něhu jara?
Co bolů se as v hrudi země shluklo?
Či odleskem ty růže ve kamení
jsou požáru, jenž od věků tam hárá?