V pivoňkách hoří celá sláva léta.
Záhonů našich matrony ty žhoucí,
bez pelu mládí nádherně se stroucí,
bez vůně, jakby žár, jejž slunce metá,
ji vypil všecku, šeptají si: Veta
po Vesny kouzlu! – V kotly slyšíš tlouci
a v zvony rozhoupané intrád vroucí
kaskády vpadnou k čtyřem úhlům světa.
Z košíčků zdobných dětské ručky sypou
déšť krvavých těch lístků cestou slávy,
kde oltář pod starou se tyčí lipou.
I cítíš v žáru chvít se země tělo,
jak v spoustě těchto lístků, v moří lávy
by celé léto vykrvácet mělo.