Schopenhauer s Hartmannem
leží na mém stole;
v modru zlatem protkaném
oknem svítí pole.
Tlum včel spěje k jeteli,
skřivan k modrým výším,
ze zahrady veselý
pokřik dětí slyším.
V nich též dcery mojí hlas
jako stříbro zvoní,
zamyslím se a skráň zas
nad knihy se kloní.
Kdo tak viděl samý žal,
lež a bídu všecku,
ten se nikdy nedíval
v oči svému děcku!