Naslouchám v noc, je hluboká
a vonná a teplá a snivá,
sám sobě zdám se přeludem být,
v druž stínů jenž splývá.
Dívám se v dálku, tmou kmitá se
květ stromů jen, cestu jenž vroubí,
nad nimi matné obrysy hor
s večerním nebem se snoubí.
A prší pomalu, je to jak sen,
a rozeznávám jen s těží
déšť kapek a déšť květu, jenž tmou
se v trávě navlhlé sněží.
A celou duší piju ten mír,
jenž rozlit je strání a polem,
ó ticho, jen ticho, štěstí je tu
a hodně blízko jde kolem.
Já počkám si – tam za stromy
u okna jistě teď stojí
a sype samý růžový květ
v sny ženě a dcerušce mojí!