Šer v jizbě. Ticho, neděle, v kamnech to praská vesele, od lesa sněhu závějí se bílé mlhy vznášejí.
A roste jich rej mlhavý a brzy houstnou v postavy, a v záři krbu nachové tři v okně stojí králové.
Tam s tichou stojí velebou, svit bílé hvězdy nad sebou a mnohý nesa vzácný dar se hrbí v okně dromedár.
Od krbu, kde snil mnohý sen, se zvedl básník udiven, šel vstříc jim, na ně zlekán zřel, však co má říci, nevěděl.
Dva k druhu druh cos šeptali, pak třetího se zeptali, a jako velký, černý stín se v jizbu natáh’ mouřenín.
A kolébku když v stínu zhled’, v ráz kučeravou hlavu zpět k nim vtáhnul a se usmál, kýv’, že tady je ten boží div.
A básník stále na ně zřel, chtěl cosi říci – však se chvěl a dojat blaha záchvatem utíral židli kabátem.
A co skládali dary své, on dál je kynem ruky zve a cosi mluví nadšeně, však nesouvisle, zmateně.
Tak jako: – Páni, velká čest, však bojím se, to omyl jest, že sem jste přišli s poklonou, má žena není Madonnou.
Leč nežli k rýmu dopad’ rým, vše mizelo mu v šer a dým, tři králové dál jeli zas a jednoho zněl mlhou hlas:
Ó běda, bratří rozmilí, měl pravdu – my se zmýlili, ó velká chyba, velký klam, to není božské dítě tam!
Však mouřenínský onen král, jenž básníkům, jak vidět, přál a naschvál jim to všecko splet’, dal za odpověď jemu hned:
Co na tom – juž se chybilo, a královské by nebylo, brát nazpět, co jsme dali již; pospěšme raděj domů spíš.
Ta chyba není veliká, vždyť je to dítě básníka, a na tom světě dalekém vždy omyl vládne člověkem.
A v posled božský spasitel když vyrostl, rád děti měl, ba v nich se rodí světu zas... Dál mlha stlumila mu hlas.
A dále jeli na východ a znikli jako zlatý bod, jak mlhy když se vznášejí od lesa sněhu závějí.
A básník v síti nových dum tisk’ ručku svého děcka k rtům, a to se smálo přesladce jak ve andělské pohádce.
Cookies on Poetry Cove