Den trochu šerý, ten čtrnáctý duben.
Však máme píšťalu a máme buben
a balon červený, jenž k stropu lítá
a na zdi pestrý indián nás vítá,
jenž, šňůrkou trhneš-li, hned údy klátí.
Ať mračí se to! My jsme přebohatí.
A uhodí-li ještě v květnu zima,
nám u mámy se dál to sladce dřímá,
a jestli při všem dlouhou chvíli máme,
za vousy tátu hodně zataháme
a s bábou čtveračíme do únavy.
A rostem při tom. Vše nás poutá, baví,
však nejvíc vlastní nohy, jsou nám známy
od včíra teprv, našli jsme je sami
a teď nás baví denně víc a více.
Tak nedivil se Kolumb Americe.