Kol jesení juž zvlhla pole,
je pustá, šerá zahrada,
pod okny trčí větve holé;
však listí nežli opadá,
to zlatým tónem, jak se snáší,
jen radost dýchá v jizbu naši
a zvoní: Milada!
I ptáci ztichli. Kde jsou nyní?
Jen mlhy táhnou přes lada,
zas knihu drahých veršů stíní
dlaň v snění – stín vše ovládá.
Všech ptáků ale ševel sladký
zní ze srdce i retů matky
a zpívá: Milada!
K nám přišla jako ptáče malá,
když zmírá vše a uvádá,
by všecky nás tak oklamala,
že zima svět v šer zapřádá,
a zdařila se ta lesť její.
má píseň květů ve závěji
jen dýchá: Milada!