Až budeš větší, po hrázi
budeme choditi k vodě,
dívat se na nebe bez hrází,
na skály, stromy a lodě;
na bílých svlačců veliký květ,
jenž v husté zachyt’ se sítí,
na různého hmyzu drobný svět,
jenž v tůni běhá a svítí;
na velké, zlaté oblaky,
jak tiše blankytem táhnou,
a veliké, bílé na ptáky,
jenž křídly k vodám se nahnou.
Na dvorce v dáli u lesa,
na zelené, kvetoucí nivy,
na všecko, čím srdce zaplesá
a čemu duše se diví!
Jak teprv, dítě, po boku tvém
to vše budu chápat a cítit,
mně bude dvakrát voněti zem
a dvakrát slunce mi svítit!
Až půjdem domů k večeru,
tvou malou jak stisknu ruku,
v své písni celou tu nádheru
jak srovnám do souzvuku!
A poznám, že zde žehnáním ret
a blahem též třásti se může,
co zatím v řece budou se chvět
červánků ohnivé růže...