Kdyby písně lásky,
jež sem toužil, snil,
kdyby písně lásky,
jež jsem plně žil,
změnily se v lístky
květů zašlých dob,
jakbych měkce, sladce
vystlán měl svůj hrob!
Kdyby písně lásky
v letním večeru
změnily se v hvězdy,
v jakou nádheru
moh’ bych zahaliti
celé žití své,
ubohé a těžké,
jež zlý osud rve.
Kdyby z písní lásky
času převratem
mohla se mi každá
státi dukátem!
– Prosaické přání! –
Jakbych se tu smál,
ale bez váhání
bral bych vše tu, bral.
Ale ty vše písně
sněné, zažité,
i jich sestry příští
v ňadrech ukryté,
písněmi jsou právě.
Září trysknou v mih’,
slzou jen se skradou
bledých po tvářích!