Noc otvírá zas hvězdnou svoji knihu,
pojď čísti v ní dnes, jiná jest než včera,
mha trochu halí ji jak deska šerá,
však lampa, měsíc, objasní ji v mihu.
Zde Vůz, tam Váhy, v sever hleď a k jihu,
tam ztrácí Labuť stříbrná svá péra,
čteš v zlatém písmu, starost mizí sterá,
jak stromy prach, tak duše střásá tíhu.
Čteš ustavičně, anděl jistě v tichu
obrací listy, čím se hlouběj noří
zrak zpilý jasem v nebeské ty cesty.
A nové runy bájným ohněm hoří,
čím hloub se ztrácíš v tajemnou tu líchu,
v ty nekonečné nebes palimpsesty.