To všecko necháš jak v snu
kol sebe plynout a plynout!
Tu řadu jásavých dnů
i těch, v nichž myslíš, líp zhynout!
A teprv obojích tlum
ti život celičký dává,
to moře illusí, dum,
z nichž slunce souzvuku vstává.
Jak drahou dál bysi jel,
jež prázdnou plání se vine,
kde strom jen jediný čněl,
však cestou dále ti kyne:
tak z žití celého v sled
bod jeden pouze ti kývá,
byť dnů tvých divější let,
on v posléz jediný zbývá.
V tom jednom prožil jsi věk!
v sled řekneš: Dobré vše bylo,
zář stejně jak zármutek
a všecko mně se snilo;
a jako z jízdy té strom
na celé planině kývá,
co vskutku ve mžiku tom
jsi prožil, – jedině zbývá.