Své šípy metá do kola
nebeský střelec ze zlatého luku,
bez hnutí bříza uklání se k buku
i šedá skála plápolá.
Jak mohu já zde klidný být?
Mé srdce hnízdo prázdné bez hrdliček,
i slzy nejsou hosty víc mých víček...
Ó kdybych moh’ jen zapomnít!
Kde ranní rosa s trávy jest?
Či slíbala ji slunce žhavá ústa?
snad změní se, až bude noc, tma hustá,
ty kapky rosné v zástup hvězd!
Má touha bude věčně plát!
Najady všecky neschladí mé žáry;
tvá bezcitnost mé srdce chytla v spáry
a chystá se je v kusy rvát.
A rve a krev má teče v dol...
Ó rád se smířím s hrozným svojím bolem,
když kapka spadne, až snad půjdeš kolem,
ti v prsten jako karneol!