Sám jdu ztichlou krajinou,
cosi padá z hvězd;
zpitý dálky hlubinou,
ptám se: Mír to jest?
Bůh ví, skoro nevěřím
ani hvězdám již,
světlem jako zášeřím,
v srdci stejná tíž!
Co jsem toužil, co jsem chtěl,
pára, dým a sen;
skála hostí, co jsem sel;
nezřelo to den.
Šel jsem v jitra úsvitu,
šel jsem v soumraku,
věřil jsem jen soucitu –
není zázraků!
Jak se dočkám do jitra?
Líně spěje čas,
vím, den na mne vychytrá,
oklame mne zas.
Jako včera, jako dnes
zítřka padnu v síť,
slyším cizích smích a ples:
Motýl prch, jej chyť!
Padnout v náruč tmám a tmám,
nevěřím sám již,
tak jdu dále nocí sám,
v srdci stejnou tíž!