Nad ledovci měsíc kráčí
jako bílý duch;
rubáš mlh za sebou vláčí,
klesá níž a pak se stáčí
v skalisk těsný kruh.
Bílí obři strmí k výši,
v hrotů stech a stech,
velebou a chladem dýší,
div se ňader úžas ztiší
na zdivených rtech.
Nad nejvyšším štítem hory
hvězda jediná,
perleťovým leskem Zory
svítí v srdce bouř a spory,
pod ní hlubina.
Poutník úžej v plášť se halí
u ztracených cest;
cítí, jak jest malý, malý...
věčnosti dech co vlá z dáli
ku ledovcům s hvězd.