Ó večery, o chvíle,
kdy na svět padá šer
a mdlému srdci mile
zas kyne svatvečer!
Kdy světlo, které mizí,
a denní vřavy ruch,
a vše, co duši cizí,
kdy splývá v moři tuch,
těch divných, neurčitých,
těch sladce tajemných,
až na dně srdce skrytých,
a přec tak vzájemných.
Kdy celičký taj světa
a kosmu, přírody,
vyplní jedna věta
tak plná lahody:
Já toužím, chci tě míti,
chci líbat napořád,
zrak, jenž mou spásou svítí,
i ňadra, z nichž vlá chlad,
i rozpuštěné vlasy,
i paží lilie,
kam z uren věčné krásy
jas měsíc nalije.
A šeptat, lkát a vzdychnout
pln sladké důvěry:
Jsi má! – a pro vždy stichnout...
ó letní večery!