Co ještě počít mohu?
Den každý darován,
vše odevzdám již Bohu,
ne já, on všeho pán.
Z illusí mládí pýří
kol těká v atomech
a vítr zlý v něm hýří,
a je to zhouby dech.
Já stulím se a stajím,
ať noc je, ať je den,
již věřím pouze bájím,
mně v skutku život – sen.
A dá-li úsměv milý
a drahé ruky stisk,
dík nebi za tu chvíli,
dík nebi za ten zisk.
Vždyť až v hrob hlavu složím,
ni to mít nebudu,
můj rov zaroste hložím...
Nač klnout osudu?
A tak, co počít mohu?
Den každý darován;
poslední zpívám slohu
již tich a odevzdán.
A zajdu v šeré stíny
sám šerý, matný stín,
kam? Zda-li ve svět jiný? –
Ach, vše jest z pavučin!