Do jitra z oken jsem vzhled’
a strnul překvapen,
sníh na něm ležel kol bílý
a svítil v nový den.
Jak přes noc stalo se to?
Jak tiše na město leh’?
Teď s větví směje se, svítí
ve samých křišťálech.
Však zeleň svěží je pod ním,
to přírody jen šprým,
by zlákal spící mou píseň
tak dlouho v rhytm a rým.
A nač jsem nepomýšlel,
to zdařilo se v ráz,
mně k písni podráždil, zlákal
ten sněhu svítící jas.
Já zřel v něm úběl tvé šíje
i lilie ňader tvých
hned z rána – s úsměvem vítám
ten první bělostný sníh.