A tak zazpívám ji přece, tuto píseň o Vinetě, která hrála hlavou hocha, která zrála v parném létě.
A tak zazpívám ji přece, třeba v svojí podjeseni, když už z mého vinobraní všecky číše kol se pění.
Mezi požatými lány, mezi vršitými snopy přijmu rád tu prostou píseň z rukou vážné Kaliopy.
Jak ji přijmu, tak ji podám upřímnými v pravdě slovy, a vy, kdož jste s první láskou sklonili se k Prokopovi;
vy, kdo čtli jste Twardovského, Hilarion jimž je milý, kéž ta píseň podjeseně lásku vaši neomýlí!
Slunce dojde ku západu i šíp dojde k svojí metě: a tak pro vás zazpívat chci tuto píseň o Vinetě.
Poledne... Slyš, z dálky znějí jaké z hloubi tklivé tony, hlavu skláníš, rozeznáváš – – – Věčný Bože, to jsou zvony!
Ale odkud se tu vzaly? Vížky není na obzoře, ani chrámu – kam jen hledíš, nedohledné vidíš moře.
Není pochyby již více, z hlubin zní to přetajemně, žalobou a tklivou písní se to na člun nese ke mně.
Slavně zní to a zas tklivě, doznívá to, začne znova, Bože, této melodii moci propůjčiti slova!
V dálku mořem se to nese, chorálem to náhle duní, medusa se nezachvěje, ani škeble na výsluní.
Ve poledním dusném parnu v zlatých kruzích vzduch se třese, a ta hudba puklých zvonů v bezdno ztrácí se a nese.
Matně hlava klesá v dlaně, co zní zvony mořskou plání, stará zkazka táhne duší na Vinetu vzpomínání.
Schýlen s člunu svého kraje pátrám v hloubi, hledím ke dnu, po sledech jdu staré báje, zda tam spatřím stopu jednu.
Ovšem hbitá fantasie proudy spíš si cestu klestí, valy, hradby rozeznává... jak to zná z všech starých zvěstí.
Ulice zří, věže, chrámy, nábřežím jde k přístavišti, kde se v čisté vodě vlajky, stožáry všech barev blyští.
Ale všecko jesti mrtvé, beze hlasu, beze ruchu, fata morgana vln pouhá, mrtvé, stinné město duchů.
A když z hloubi dozní zvony, mizí rysy divných tvarů a pláň moře tiše zívá, nedozírná v letním žáru...
Vineto, tak nad hlubinou zřel již tebe básník mnohý; tušil snad tvou starou slávu, tvoje reky, tvoje bohy!
Olbřímí též viděl boje o píď moře, o píď země, jak tvé fantastické město mlhavě a skrytě, temně.
Slyšel báj o tvojich zvonech, ba i zvony slyšel zníti, v klidu peřejí i v hromu doznívat, se chvět a mříti.
To vše dojalo jej k písni, brzy roztálo však v snění, obraz, přelud, upomínka, povzdech, pouhé naladění.
Já chci více... Jinou strunou se má píseň rozzvučela, nechci pouze chytat stíny, ale tvar jim dát chci těla.
Ti, již v moři zahynuli, plní velkosti a síly, v moři věků pochováni, aby vstali, v písni žili!
Jak zde žili v půtkách, bojích o píď země, o píď moře, křesťanství než nad obzorem kmitnula se první zoře.
Sagy roh znít pouze nemá nad jich hrobem v mořské hloubi, bratrské ať jedno slovo se stíny se jejich snoubí!
Před stalety kde se Slovan s Vikingy bil, s moře draky, zalétejte zvuky písně nad vlny a nad oblaky!
Rozvlňte se v šíré slapy epopeje ručejemi, zpívá moře, zpívá země, nebe s oblak stády všemi!
Mořský vítr cítím v kštici, mořskou sůl na spráhlém retě... z dálky co bouř zvonů duní v moji píseň o Vinetě!
Cookies on Poetry Cove