Sám nevím, co to bylo,
a není slova, věř,
jež by to vyslovilo,
jak s větví se to lilo,
a v trávě zaperlilo,
stráň dýchala tím a keř.
My spolu šli jsme lesem
přes měkký, pružný mech
a dál kvetoucím vřesem,
stín číhal za každým tesem.
Tys děla: Máj v srdci nesem!
já: Máš ho na ústech!
A nad námi to tíhlo
jak šípků bílý květ,
a v trávě se cos mihlo,
až oko slzou jihlo,
a v srdce perutě zdvihlo,
a začlo ptáče pět.
Ó zpívej, rajský ptáku,
tu krátkou, sladkou zvěst!
Ó štěstí, slza jsi v zraku,
svit slunný na oblaku,
v tvé písni i puklému vraku
se ztopit – sladko jest!