Ach, lidský cit je vzácný květ,
kde ten se uchytí,
to jakby svlačec bílý slét'
ve holé rokytí!
Tam na hodinu bleskne se
těch zvonců jeho třpyt
a v slunce sklonu zavře se
tak jak ten lidský cit.
Já proto z kvítků sedmikras
ty nejraději mám,
jež nosí v třísni bílých řas
krvavý drahokam.
Na oči myslím unylé,
jež pláčem zrudly tak,
že obracejí k mohyle
jen snivý, tklivý zrak!