Když plný měsíc se loudil
skrz husté větve v mech,
jak lesy často jsem bloudil
ve jarních večerech!
Tak tiše mezi stromy,
a neptal jsem se kam?
Což k štěstí chybělo mi?
Jen jedno – Já byl sám!
A blízko u mé hlavy
drozd hvízdal v ořeší,
mně zdálo se, že mi praví:
„Jen píseň potěší!“
V tom cos mou duší se mihlo
jak měsíc větvemi,
než slovo myšlenku stihlo,
zpěv letěl z duše mi.
A cestou jak jsem zpíval,
hned byl jsem veselý,
v mou duši měsíc se díval,
jak přítel k příteli! –
Teď houpají mne vlny;
kam zrak se podívá,
jest obzor paprsků plný
a zem se usmívá.
Na břehu stromy zřím kvésti
a pluju, nevím kam.
Můj bože, co chybí mně k štěstí,
zas jedno jen – jsem sám!
A smutek v moje plesy
a slza padá v líc;
v tom vzpomněl jsem na naše lesy:
což nemám písně víc?
Nuž rychle, vesele, vzhůru!
ať vzdech můj oněmí;
má píseň do azuru
ať letí z duše mi!
Ať letí sladkýma rtoma
výš v prostor modravý
a jásavým hlaholem doma
ať vše mi pozdraví!
Ať skane v ptačí hnízda
za rosnou krůpějí,
a drozd, jenž na sněti hvízdá,
ten sestrou nazve ji.