V božím požehnání,
v lidském proklínání
rostem na té potem zvlhlé,
smutné české pláni,
nechť rozmary pánů
na tom žitném lánu
ryjí kopyty svých ořů
tisícerou ránu!
Děti „chleba“ křičí
a juž zrno klíčí,
ať je úpal slunce pálí,
ať je kroupy ničí.
Co se komu zráčí,
klas na všecko stačí;
vždyť se kvůli němu v prachu
denně sedlák vláčí.
Za mozoly dlaně
na desátky, daně
zrní klasy nasypají
v míru svrchovaně.
Aj, tu vojačina!
Na výplatu syna
klasy dají, vždyť ta matka
hořem ruce spíná!
Co nám chlady, vedra?
Zem je matka štědrá,
rostem pro ta nachýlená,
unavená bedra!
Rostem na souvrati,
slunce to nás zlatí,
když se zráčí milostpánu
zvěř svou námi štváti.
Rok po roku rostem,
přec na českém, prostém
stolu sedí bída holá,
chudoba tam hostem.
Zrní dosti dáme,
všecko, co jen máme,
a přec sedlák pěst zatíná,
selka ruce láme.
Málo! Pořád málo!
Co se to jen stalo,
stejně rosa vlažila nás,
sluníčko nás hřálo.
Či té černé půdy
zkrvácené hrudy
proklety jsou tak, že rostem
stále v nové trudy?
Skoro na té roli
popelem a solí,
žlučí jsme než zlatým zrním –
Ach, to bolí! bolí!
Aj, kdy lépe bude
pro ty ruce chudé,
pro ty nohy utýrané
až do krve rudé?
V božím požehnání,
v lidském proklínání
pro koho jen asi rostem
na té české pláni?