Co padá v srdce s větví ztmělých stromů,
a z keřů číhajících vedle cesty?
To píseň duše, když se vrací domů
z cest vzpomínek, to jiných světů zvěsty.
Co vlna vlně v řece vypravuje,
co v sítí lká, co hraje vlasem břízy?
To píseň duše, která pozoruje,
že poslední bouř na obzoru mizí.
Co táhne vzduchem jak labutí hejna,
co mluví v hlase večerního zvonu?
To píseň duše, píseň čarodějná,
mír blýská hvězdou z moře jejích tónů.
Jdeš po hrázi – spí ve vrbovém houští;
jdeš v rokli – z květu divizny se směje;
jdeš doubravou – on se stromů se spouští,
brouk má jej na křídlech a pták ho pěje.
Noc má jej v tichém, slavném, vážném kroku:
chýš v lampě okna, které svítí v mlze;
laň jdoucí pít ve tmavém, snivém oku;
měsíc v své každé chvějící se slze.
A člověk náhle jako stará hruše,
jež v květu tíži v poli hlavu sklání,
jej cítí v této tiché písni duše,
v tom velkém, slavném lesa požehnání.