PÍSEŇ.

Když je dáno ptáku každým jarem pět, proč bych se v tvém zraku neměl denně chvět?

Když je dáno květu v rose denně plát, proč bych z tvého retu neměl rozkoš ssát?

Když je hvězdám přáno v zrcadlo vln zřít, proč bych ve tvém „ano“! nesměl znovu žít?

Chvít se jako lyra, píti blaho z úst, dechem všehomíra bujeti a růst;

zhlížet se jak v řece ve vlnách tvých dnů, pustit z písní klece ptáka svojích snů;

hledati a najít a v tom ztratit zas, tisíc květů zbájit tam, kde život zhas’;

noc mít plnou míru a den jeden shon, jako na klavíru tón když honí tón;

úsměvem a slovem okrášlit svůj bol, jako v květu novém zaplá holý stvol;

doufat a mřít strachy, v duši své tříšť hvězd: věčnosť a mžik plachý život, láska jest!