Co květů do vody napadá,
než celý odkvete strom!
Co vzpomínek se nastřádá
ve dlouhém životě tom!
Vzpomínky, květy
ve propast sety,
celičké světy
zřím ve vás rozbitých, vychladlých hvězd!
Když květy upadnou, zůstane
na větvi zrající plod,
leč vzpomínku vítr když odvane,
zůstane – smutku jen hlod.
Květ jarem z novu
povstane z rovu;
slze však, slovu
nelze juž zkřísit, co ztraceno jest!
A květy, vzpomínky v děsnou hloub
vše padá rychlej než blesk,
za květy měsíc tká stříbrný sloup,
za žitím – sotva zní stesk!
Vzpomínky, květy
v nic věčné sety,
celičké světy
zřím ve vás rozbitých, vychladlých hvězd!