Co lásky na svědomí
má půlnoc v podletí!
Pad’ měsíc mezi stromy
a leh’ jim do snětí.
Co vůně z dálky dýchlo,
pták zapěl v hnízda tmách,
i flétny echo ztichlo,
kdes v dálce v zahradách...
Ó, pojď se láskou spíjet
před věčnou září hvězd!
svět necháme kol míjet
s bludištěm lidských cest.
A budem’ tu jen pouhé,
však žhoucí atomy,
jež po své pouti dlouhé
se sešly pod stromy,
a kterým vše, co žily,
zas nitrem přeletí,
jak luny záblesk bílý,
jenž leh’ si do snětí!