Myšlenko, srdce v hlubině
jsi spala řadu let,
než láskou světla na klíně
jsi tryskla v bájný květ;
můj cite, dlouho stajený,
jak v skále kov jsi snil,
než v tisíceré ozvěny
tě osud rozvlnil.
Má bytosti, zda dnes to víš,
proč žila’s tolik jar,
by život byl ti blaha číš,
a jeden něhy žár.
A ty, jež tuto píseň čteš,
zříc s vírou do nebe,
zda vytušíš, zda uhádneš,
že vše to pro tebe?