Jdou tiše snové pozdní
do zavátých mých cest,
já počkám, až se rozdní,
až budou šípky kvést.
Jich delikátní vůní
se nechám celý zpít,
pak usnu na výsluní
u rozvlněných žit.
A skřivánek až malý
mne vzbudí v světlo zas,
zrak vhroužím v blíž i dáli
do moře sedmikras;
sámveň zdrané hruši,
jež musí květy vzplát...
I mojí snad se duši
o jaru bude zdát...