Sestoupíš-li ještě ke mně,
pak to učiň tiše, jemně,
jako Vesna tkne se dechem
spící země.
Zvlň mé duše touhy, žely,
jak jde zvolna večer ztmělý
přes vadnoucí, mroucí, schnoucí
asfodely.
Zvlň mé nitro vírem tónů,
z moře hoře, v kterém tonu,
vyveď mne v říš tajůplných
visionů!
Co pak z toho, až se vrátím,
illusí že mnoho ztratím,
aspoň sobě v sladké mdlobě
cestu zkrátím.
Nad zmrhaným rájem v studu,
nad ztraceným v hořkém trudu
naposledy při tvé písni
plakat budu!