Musí člověk hrstku štěstí
stohem hoře vykoupit?
Proč měl kvésti,
když má v posled mřít?
Jedna noc a tolik blaha!
Po ní co dnů prázdných, pak
žádná vláha,
a jen kalný zrak!
Musí všecko v žití běhu
tak se neúprosně mstít,
vášně v žehu
pak se stále chvít?
Nesčetné jsou vlny hoře,
cestou přejde každý smích...
Hleď, plá z moře
ostrov blažených!
Jednou jej se dotkne noha,
jen když dosažen jest cíl,
zapřeš Boha,
ale víš, – tys žil!