Květiny, to jsou kalíšky,
a měsíc chodí z nich pít;
květina za ním chce do výšky,
žel, nemůže hnout se a jít.
Čekati musí celý den
a někdy dva nebo tři,
než měsíc z mraku nachýlen
dno její postříbří.
Velkého měsíc dělává
a květy touhou pak mrou,
mnohá noc přijde mlhavá,
svou měsíc než začne s hrou.
Ký div, když z rána odchází
sám podivně roztoužen, bled,
že chvěje se v sladké nesnázi
ve slzách každičký květ.