Hřej, sluníčko, mi do duše,
jak hřálos’ před lety,
kdy snil jsem v děcka předtuše,
že jsem kus poety!
Šel bez trudu jsem krajem kol,
mně pohádkou byl svět,
a zázrakem byl trávy stvol
a rozkoší byl květ!
Což dál, když cestou svou jsem spěl
a potkal dívčinu
a líčka nach, vlas tmavý zřel
a rty jak malinu:
Já mnil, svět celý patří mi,
vše jeho končiny.
Za pod brvami zlatými
ten pohled jediný!
Kam všecko se to podělo,
ten vzruch a vznět a cit?
List žlutý pad’ mi na čelo,
a břemenem jest žít!
A jenom dálnou ozvěnou,
když ty mi slunko pláš,
zas cítím tužbu plamennou
kvést, vznést se k nebi až!
A je to krátký z číše lok,
a je to pouhý mžik,
však slunce! – pár to zrodí slok,
a za tu chvilku – dík!