Ó smutek, smutek chodí po lidech,
jak po horách měsíc chodí!
To známe z paměti, ó nech jej, nech,
buď mořem tím láska má lodí!
A jestli tě smutek přepadne zas,
když nejmíň jsem se ho nadál,
jen vzpomeň, jak jsem rád hladil tvůj vlas,
a jaké sny při tobě spřádal!
Ó měsíc! Ó měsíc! Ó smutek! Ó smutek!
po horách, po lidech táhnou...
však snové jsou snové a pravda je skutek,
mé rty když k tvojim se nahnou!