Píseň.

Ty nevíš, kolem hlavy Tvé že letí moje sny, že podjeseně chmúrný den Ti mění do vesny.

I k Tvému loži přiblíží se v noci potají, a blaho v duši, studu nach Ti v líčka dýchají.

Ten jeden „miluj!“ zašeptá a druhý „vzpomínej!“ i z modlitby Tvé večerní Tě ruší jejich rej.

To oni jsou v Tvé ložnici, když Tvůj šat zašustí, a ruka Tvoje na plesu když vějíř upustí.

Když s lože skočíš v leknutí, až chvěje se Tvůj hlas, a přes Tvá nahá ramena Tvůj zlatý padá vlas.

Když odhaluješ ňadra Svá, bělejší nad úběl, a ptáš se: „Jsem tak spanilou, jak o mně v písni děl?“

Tak všady Tebe provází jich žert a šum a smích, a darmo ptáš se bojácně, jak zbaviti se jich?

Jen hlavu skloň na prsa má a rty přilož k mým rtům, bych políbením odepnout moh’ zlatá křídla snům.

Pak usne v důlku tváře Tvé jich dovádivý rej, jen jeden „miluj!“ zašeptá a druhý „vzpomínej!“