Ó, kde vás někdy hledat budu,
vy ruce bílé jako sníh,
jež bály jste se v dětském studu
mne obejmout v hrách dětinných!
Ó, kde vás opět uzřím, rtové?
Až třešeň zaplá rubíny,
pak vzdychnu jen: Kde jste, ó snové?
a nenajdu ni jediný!
Ó ňadra, kdo zná váš dech tichý,
kdo, nožky, chyt vás do dlaně?
Vím, hrdliček když ztichnou smíchy,
proč jdu se dívat na laně,
jež v parku ztmělém jen se mihnou
jak vidění, jak přelud, sen.
Ó, nechám sny své, ať dál tíhnou,
sám zůstanu zde opuštěn!
Však ruce, ňadra, nožky, rtíky,
ty žijí, blaží jiné dál,
já umíraje řeknu: Díky!
Já přece jednou miloval!