Ta láska, která žehla
tak divě srdce mi,
že z hlubin jeho šlehla
mých písní růžemi.
Dnes věje se a leká,
když smím ti zříti v líc
a úzkostlivě čeká
na mír tvých zřítelnic!
I ve tvém srdci drahém
vše ukončeno jest
a v oku mírem vlahém
plá odlesk věčných hvězd.
My můžem přijít k sobě
bez obav, nástrah, v snech
si říci: „Mně jak tobě!“
po bouřných letech všech.
Nám jako plavcům jesti,
již v tříšť zří člunů svých:
jeť pohřbeno vše štěstí
i ohlas nářků jich.
My zříme k sobě němě,
ba sladký je náš bol,
cos vane z hlubin jemně
a svatvečer jest kol.