Nač tobě říkat v dopisu a s chvěním,
co dávno víš,
a co – Bůh dá-li štěstí – políbením
si doplníš;
jak chudé můž’ být slovo poetovo,
zas cítím dnes,
je v tíži své to horší nad olovo,
ó, drahá, věz!
Chtít vyslovit, co k tobě duše cítí,
a nezranit,
co křišťálem se v bytosti tvé třpytí,
co mým smí být,
a tobě neublížit, pranikomu,
a vše ti dát,
a potom bohat pouze tím jít domů,
že mám tě rád!