Tak všecko, co má svět, jsi, bože můj, mi dal,
i kouzlo mladosti i lásky úsměv sladký,
i písní plnou žeň i těžký žití žal –
A všecko bych ti dal rád zpátky!
Ne z pýchy dětinské, jež ráda zhrdá vším,
leč z klidné rozvahy, že nic tu stále není,
že rozkoš žlučí je a sláva že je dým,
a bleskem prchá políbení.
Vím, tak to musí být, vím, tím jen stojí svět,
jsem jako každý klas a musím zráti k zmaru;
však édenský proč květ jsi v holou štípil snět,
když musí zahynouti v žáru?
Jsem vděčný za všecko, a přec můj celý vděk
je vína šumná číš, jež hořkost na dně tají,
je rtů dvou zoufalý a žhavý polibek,
které se více neshledají...