Jestliže jste usnuly,
písně v srdci mém,
jestli na vždy zhasnuly
hvězdy vaše v něm,
co mi zbývá?
Pouze sten a matný svist,
jímž se třese svadlý list
s kraje opuštěných hnízd,
větrnička zpívá.
Smutná hudbo jeseně,
zníš mi zas a zas,
opakujíc zmateně,
co děl dávný hlas.
Bylo, není...
Jaký div, že houstne krev
a že vázne tón a zpěv,
nelze myslit na úsměv
při tom pomyšlení!
Mladých dívek tisíce
jdou před zrakem mým,
sladké, šedé pěnice
rosným osením.
To je písní!
To je hudby vzdálené,
to je lásky plamenné,
vytoužené, ztracené,
kdo to jenom vysní!