Ty že jsi, drahá, podzimek?
Což já se po jaru ptám?
Mlha jsem, tys do ní paprsek,
ten padne a neptá se, kam.
Ten šlehne, bleskne a osvítí,
vykouzlí duhu a zář,
a člověk zas věří na kvítí,
když v andělskou tvou hledí tvář.
Ty že jsi, drahá, podzimek?
Což teprv já zima jsem!
Mne unáší půvab tvůj i tvůj vděk,
tož jaký jsem, tak mne vem!
Ó stálost mou poznáš po letech,
až budeš řádky ty číst!
V mých citech živa, dumách, snech,
tys věčně zelený list!