Slyšel’s kdy ptáka, když zkouší svůj zpěv,
tak nesměle, v pausách, tak tiše?
ký’s táhne sny jeho podivný zjev,
cos vzduchem opojně dýše!
Snad později se rozzpívá...
Však jeho píseň vířivá
tak nebude již pravdivá
jak tento jarní zpěv,
v němž tuší žití příští los;
pak bude pouhý virtuos,
pět hezky bude ledacos;
však mladost, žití krev
ta teď se ozývá!
Slyšel’s kdy srdce, když zkouší svůj zpěv
tak nesměle, v pausách, tak tiše?
jen v tuše si spřádá cos bez lásky děv,
však v celém kouzlu a pýše.
Snad později se rozzpívá,
až přijde ta jedna, zářivá,
pro celý život pravdivá,
pak zazní pravý zpěv;
pak slavík, pěnice a kos
jen pouhý bude virtuos,
neb srdce žití vlastní los,
svou mladost a svou krev
si potom vyzpívá!