Zda nejsme králi v citech svých?
Ó radosti blesk jak se mih’!
Tak ptáče, které letí v jih
a zpívá ve větvích!
Zda nejsme satrapi rozmaru?
z rozkoše pijíce poháru,
krev, mozek jednom ve varu,
všem ku zdaru?
Zda nejsme bohy vůlí svou?
Kol nás, pod námi věky jdou,
ó plnosti štěstí, v náruč svou
když vděky tvé nás jmou!
Jen věděti, cítit, co chcem,
můž’ nebe dát víc a více zem
než hrdý výkřik, hrdým rtem:
Já chci, já jsem?