Píseň.

Ty nevíš, kolem hlavy tvé že letí moje sny, že podjeseně chmurný den ti mění do vesny.

I k tvému loži přiblíží se v noci potají, a blaho v duši, studu nach ti v líčka dýchají.

Ten jeden „miluj!“ zašeptá a druhý „vzpomínej!“ i z modlitby tvé večerní tě ruší jejich rej.

To oni jsou v tvé ložnici, když tvůj šat zašustí, a ruka tvoje na plesu když vějíř upustí.

Když s lože skočíš v leknutí, až chvěje se tvůj hlas, a přes tvá nahá ramena tvůj zlatý padá vlas.

Když odhaluješ ňadra svá, bělejší nad úběl, a ptáš se: „Jsem tak spanilou, jak o mně v písni děl?“

Tak všady tebe provází jich žert a šum a smích, a darmo ptáš se bojácně, jak zbaviti se jich?

Jen hlavu skloň na prsa má a rty přilož k mým rtům, bych políbením odepnout moh’ zlatá křídla snům.

Pak usne v důlku tváře tvé jich dovádivý rej, jen jeden „miluj!“ zašeptá a druhý „vzpomínej!“