Ruch křídel v lesním zátiší
tak moji duši jímá,
jakoby anděl ve výši
vál perutěma svýma.
Tam zase výše mihla se
ta peruť stříbroskvělá,
ba v nitro mé, v žití zápase
jak bílá hvězda sjela.
Ó sladký van! ó šumný ruch!
Tak srdce dívčí bije!
V něm myšlenka, sny, símě tuch,
v něm žití poesie!
Jdu mýtinou, jdu po hrázi,
to křídlo stále klepá,
kam hnu se, tam mne provází,
ba, juž v mém srdci třepá.
Ó křídel sladké vanutí
jak na skráň moji buší!
Vždyť v každém, v každém pohnutí
já cítím světa duši.
I z písně té dech její vál
a její lesk a vůně,
když cestou v mechu jsem jí hrál
na slunečních paprsků struně.