Pojď na tu zkvetlou mez,
kde skáče pěnkava,
kam z dálky chlad se snes,
jímž dýše doubrava.
Kde klasem stříbrným
se klátí jitrocel,
pár motýlů jak rým
v mateří doušku vjel.
Tam ticho, mír a klid.
Skráň složíš na mou hruď,
a srdci, kde vře cit,
já řeknu: Tiché buď!
A zvolna zulíbám
tvůj hnědý, měkký vlas,
a v sny tě zkolíbám
jak dávno, dávno zas.
Věř, nesplaší se pták,
ni motýl, dobrodruh,
nehne se vlčí mák,
pln hudby bude vzduch.
Té hudby, z duše ven
jež proudí v tichý ples.
Hleď, v zlatě hasne den,
pojď na tu zkvetlou mez!