V zahradě Hesperid
růžová jablka kvetou,
v mé duši nebude klid,
vím, divé vichry je smetou!
Rád za nimi bych šel
přes vísky, pouště a moře,
jen abych uviděl
je plát, když vychází zoře.
Jedno bych neutrh’,
byť jeho svit mne lákal,
jen do trávy se vrh’
a hořce plakal, ach plakal!
A k nim jen upřel zrak,
jak luzně v lupení svítí,
a odešel tich pak
v svou samotu sníti a mříti!
Snad dali by mi klid,
poslední života dnové –
Ó, jab’ka Hesperid,
mí zlatí o lásce snové!